Dostane nás raketa, islamista nebo lhostejnost?

Severní Korea hlásí odpálení první mezikontinentální střely. V Německu žije deset tisíc islámských fundamentalistů. A když o něco jde, lidé raději koukají do mobilu, než aby pomohli. Jsou to dobré vyhlídky?

Severní Korea odzkoušela první mezikontinentální střelu a může zasáhnout jakékoliv místo na planetě. Alespoň tak se chvástá ve svých velkohubých prohlášeních. I kdyby to pravda zatím nebyla, jistě se den, kdy toho bude schopna, kvapem blíží. Že tím porušila nějaké rezoluce OSN ji netrápí. Stejně jako jsou jejich vůdci lhostejné sankce, které světové společenství na Severní Koreu uvalí. Znamená to jen, že obyčejní lidé v této zemi se budou mít ještě hůře a budou více hladovět. My ostatní ve světě sice můžeme zpozornět, ale stejně s tím nic nenaděláme. Můžeme jen doufat, že si nějaký náš bodrý politik nepustí hubu na špacír a neupozorní na nás „velkého Kima“. Jak by jednou jeho tlustý prstík spočinul na naší malé zemičce, mohli bychom si jen s chutí zazpívat Kde domov můj. Ale tato varianta je velmi nepravděpodobná (i když politiků, co jsou schopni zpackat cokoliv, i na mezinárodní úrovni, máme nespočet), korejský vůdce by nejdříve jistě hledal potravu pro své rakety jinde, u svých úhlavních nepřátel v USA, či u svých jižních sousedů. Takže toto nás až tak netrápí.

Islámští fundamentalisté, to je „iné kafe“. Ti jsou podstatně blíž, je jich dost a mají jasné cíle. Německo jich eviduje více než deset tisíc. A takový odhad může být ještě podhodnocený, o těch opravdových profesionálech ani tajné služby tušit nemohou. A v dalších zemích západní Evropy je to podobné. Takže se monitoruje, sleduje a vyhodnocuje míra rizika. Kontrarozvědky sdělují, že je nutno s dalšími útoky počítat, dokonce je vytipovaných několik stovek lidí, kteří by mohli takový útok spáchat. Víme, že nebezpečí tu je, ale musíme čekat až k něčemu dojde a doufat, že sledující tajné služby budou rychlejší než teroristé a jejich záměr jim překazí včas. Což je tak trochu čekání na zázrak. Tyto problémy řeší naši sousedé, a další západní země, u nás je situace zatím lepší. Zatím je v předchozí větě důležité slovo. Dokud budou trvat snahy ze strany západních zemí se s námi o toto „obohacení“ podělit, budeme jen čekatelé na „výbušný pozdrav“. Což je snad skoro horší, než čekání na raketu od Kim Čong Una.

Tak to bychom měli jednoho zeměpisně vzdáleného nepřítele a jednoho nepřítele vzdáleného kulturně. Oba jsou to nepřátelé vnější. Ale co může spolehlivě udolat náš pocit bezpečí a způsobit náš pád, se může skrývat i uvnitř našich hranic, dokonce v každém z nás. Je to lhostejnost! Každou chvíli se v mediích probírá kauza, kdy někdo byl napaden za bílého dne na rušném místě a nikdo mu nepomohl. Často je to doplněno i záznamy z bezpečnostních kamer a stydne při nich krev v žilách. Jednak nad brutalitou některých individui, jednak nad lhostejností přihlížejících. Obvyklé vysvětlení, námitka, výmluva, zní: „Kdybych se do toho zapletl, měl bych sám opletačky, někomu pomoct se dnes vůbec nevyplácí, zákony u nás jsou špatné“. Může to být i pravda, zákony mohou být špatné (i když ani to si nemyslím), ale stejně člověk musí něco udělat. I kdyby se jen měl od místa útoku vzdálit a volat policii. Sedět a dělat, že nic nevidí, je zkrátka vždycky špatně.

Nikoho nenabádám, aby si hrál na hrdinu a zaútočil na agresora. V tom je zase trochu mimo obvyklý povzdech: „Vedle stál chlap jak hora a vůbec nic neudělal“. To, že je někdo obdařený velkým fyzickým fondem, ještě neznamená, že ho umí používat. A hlavně, že na to má „morál“. Že je někdo velký a silný je sice výhoda, ale nutně to neznamená, že by takový člověk musel obstát proti útočníkovi, který je často zkušeným pouličním rváčem, navíc naprosto bez zábran a často dopován zuřivým vztekem nebo dokonce alkoholem či drogami. Od těch malých a slabých je to tak trochu alibismus prohlašovat, co my jsme mohli, když ani ten velký a silný nic neudělal. A to se pořád bavíme o agresorovi, který útočí pouze holýma rukama. Pokud je ozbrojen nožem nebo dokonce střelnou zbraní, je dost šílené ho zkoušet zastavit, pokud naše výzbroj není minimálně o řád lepší. Kdo se někdy octnul v reálné situaci, kdy měl možnost hledět do ústí střelné zbraně nebo se bránit útoku chladnou zbraní, jistě mi dá za pravdu, že v tu chvíli je člověk tak sešněrován strachem, že není téměř schopen použít ani dlouhým výcvikem pilované sebeobranné techniky.

Takže k přehnanému hrdinství rozhodně nenabádám. Ale ani rádoby lhostejné koukání do mobilu, když se něco děje, není to pravé. V takové chvíli je třeba vyvinout aktivitu, třeba běžet od místa útoku, křičet, volat policii (na policii by mělo být tolik hlášení, kolik je svědků, kteří aktivně nezasahují). Aby útočník viděl, že celé okolí je proti němu, že se o jeho jednání ví. Že mu to nemůže projít. To by pro začátek stačilo.

Můžeme si jen přát, abychom museli řešit krizové situace co nejméně. Prevence je jako vždy nejlepším řešením. S Kimem si to bude muset vyřídit někdo, kdo na to má nástroje. Ale snažit se odvrátit rizika útoků islámských fundamentalistů můžeme. Tím, že zvolíme správné zástupce, kteří budou naši zemi bránit proti příchodu takových lidí. A s vnitřním nepřítelem (našimi lumpy, agresory a násilníky) se musíme vypořádat sami. Tím, že opustíme naši lhostejnost.