V poslední době stigmatizují duševně postižené osoby právě ony různé útoky a jejich vysvětlení duševní chorobou. Je to totiž nejjednodušší. A také nejrychlejší. Pokud má dotyčný diagnostikovanou duševní chorobu, většinou není zodpovědný za své činy. Hranice mezi příčetností a nepříčetností je velmi tenká. Ani zkušený psychiatr nemůže předvídat vývoj choroby.

Pokud porušil soudem nařízenou léčbu, bude polapen a dopraven znovu do psychiatrického zařízení, kde bude absolvovat další léčbu. Jak dlouho, kde a kdy rozhodne soud a soudní znalci. I právo na to myslí. Proto se duševně nemocní lidé umísťují do léčeben a ne do věznic. Nežijeme ve středověku. Zatím.

S panem Janotou to nemůžete srovnávat. Tím nechci říct, že to nebyla tragédie a naprosté selhání systému a justice, na které doplatil životem člověk.

Existují určitě lepší příklady, než Vámi uvedený, kdy rozsudek nebyl adekvátní činu.

Nechci být cynik, ale obecně platí, že k soudu se chodí pro rozsudek, nikoliv pro spravedlnost. Ta je v současné době nejen slepá, ale i hluchá.

Děkuji za názor pane Vavřínku, máte jistě pravdu, že existují lepší případy špatného rozsudku, ale případ pana Janoty mě přijde celkem vypovídající, což může samozřejmě být umocněno tragedií, která po neúměrně vysokém trestu následovala.

Vůbec nezpochybňuji tragédii, která se stala.