Teroristé byli mrtvi za osm minut. Pro oběti to však bylo pozdě. Ne vinou londýnských záchranářů a policistů, těm patří poklona, ale protože k něčemu takovému mohlo vůbec dojít. Dá se tomu zabránit?
Záchranářům a policistům patří velký dík a úcta za jejich práci. Nejen těm londýnským, jejichž rychlý zákrok zachránil lidské životy, ale všem, kteří musí vyjíždět k těmto lapáliím. Stávají se stále častěji, už nikoho nepřekvapí prohlášení, že jsou na denním pořádku. A zabránit jim nejde. Policista nemůže být všude a pouze náhodou se mu podaří být právě tam, kde se odehraje nějaký šílený útok. Co se s tím dá dělat?
Nemá cenu příliš posilovat počty policistů. Míst, kde je možné teroristicky útočit je nespočet, stejně by to všechno nemohli ohlídat. Řešení musí být systémové. Nezabrání se všem teroristickým útokům, ale bude jim podstatně méně, než kdyby se jen posilovaly počty záchranných jednotek. Všechny tyto útoky mají něco společného, pachatelé mají společné charakteristiky. Víme kdo je náš nepřítel. Tak proč s ním nedokážeme skoncovat a k nám domů ho nepustit? Protože spolu s ním k nám přichází spousta jiných, se stejnými charakteristikami, kteří však nic špatného nedělají? Že by to byla diskriminace?
Budu mít s kamarády, řekněme třeba Klub stavitelů pískových báboviček. Budeme mít hezkou uniformu (s logem bábovičky), stejnou kšiltovku a budeme mít všichni stejné rituály (každý den ve stejný čas ležení na zádech s nohama nahoře) a díky tomu budeme vypadat všichni tak trochu stejně. Jen jeden z nás však bude, místo stavění báboviček, ostatním dětem jejich bábovičky ničit. Můžeme se pak my ostatní divit, že nás nebudou chtít pouštět na pískoviště sotva zahlédnou naši uniformu? Logické by bylo toho „kamaráda“ zbavit naší uniformy a předat ostatním dětem, aby mu lopatičkami řádně namlátili. Pak bychom mohli přijít na každé hřiště a říct, že toho, co bořil, už jsme z našich řad vyloučili a poprosit, jestli bychom si nemohli zase s ostatními dětmi hrát. Zní to logicky a jinak by to být nemohlo.
Pokud opustíme toto, trochu infantilní, přirovnání a vrátíme se do světa reálného zjistíme, že to takto nefunguje. Ekvivalent Klubu stavitelů pískových báboviček nejenže toho zlobivého člena nevyloučí, dokonce ani rozšlapávání báboviček neodsoudí, ba dokonce takového ničitele zlého oslavuje. A my, ostatní děti na pískovišti, nedokážeme ani říct: "Váš klub na naše pískoviště nesmí, protože máte mezi sebou ničitele".
Teroristické útoky se dějí ve jménu jedné víry. Avšak místo rádoby hrdinných prohlášení našich politiků (pečlivě schovaných za ochrankami), jak nás to nezlomí a budeme hrdě dál na svých pískovištích čekat, až nám někdo rozšlápne bábovičku, by mělo z jejich strany přijít jasné prohlášení: „Vy v těch tričkách Klubu stavitelů pískových báboviček k nám nesmíte, ani jeden, bohužel, a z našeho hřiště vyprovodíme i ty, co už tam jsou, je nám líto, máte mezi sebou nějaké ničitele, čím dál více báboviček našich dětí je rozšlapáno“. A bylo by na Klubu stavitelů pískových báboviček, jak se s tím vypořádá. Tam by měl nastat „šrumec“. Ti by se měli jménem klubu omluvit, ostatním členům vysvětlit, že takhle ne, že šlapat ostatním dětem po bábovičkách se nedělá, že to bude znamenat tvrdý postih a hned začít pátrat, kdo z nich to dělá. Znají se mnohem lépe, tak by to nemělo být tak složité. Ať si to vyřeší mezi sebou a pak ať přijdou k nám. (Pokud někdo namítne, že zneužít se dá všechno, že teroristé zneužívají onu víru pro dosahování vlastních cílů, není to námitka oprávněná. Snad si někdo, kdo ke klubu vůbec nepatří, vezme jejich tričko a půjde rozšlapávat bábovičky, ale těžko, pokud by to byla recese a ne víra, že jen bábovičky jejich klubu mají právo stát, za to bude ochoten položit život).
Ale nic takového se neděje!!! A protože se nic takového neděje, měly by děti na všechny pískoviště Evropy vystavit zákaz vstupu členům Klubu stavitelů pískových báboviček. Protože báboviček mají rozšlapaných čím dál víc!!!! Dokonce tolik, že se bojí další stavět!
