Kocourkovské rezervy

Naše republika skladovala hmotné rezervy, konkrétně naftu, u krachující společnosti v Německu. Dlouho nám ji nechtěli ani dát a nakonec jsme dostali skoro víc vody, než nafty. Je tohle vůbec možné?

Většinou jsem ke konání našeho státu vcelku shovívavý. Přece jenom, je to i můj stát. A lidé, kteří činí rozhodnutí ve vládě a státní správě, jsou lidé, které jsme si všichni nějak zvolili. Takže bychom za nimi měli trochu stát (i když je to někdy hodně těžké). Ale v tomto případě mi nezbývá, než nazvat počínání našeho státu Kocourkovem.

Stát má hmotné rezervy, tj. suroviny, polotovary, materiály, výrobky a stroje, které slouží při krizových situacích a k zajištění obranyschopnosti státu. V případě nafty, strategické suroviny, bez které v krizové situaci nebude fungovat spousta věcí, máme zásoby přibližně na tři měsíce. A teď nastává první „kocourkovština“. Část této rezervy (asi na dva dny krizového provozu) náš stát skladoval v zahraničí, konkrétně v Německu. Takže rezerva pro případ nouze byla dvě stě kilometrů od naší hranice! Pokud taková nouze opravdu nastane, je dost pravděpodobné, že bude i u našich německých sousedů, takže s přepravou na území našeho státu budou velké problémy, nebo bude dokonce úplně nemožná. Je to jako bychom si udělali balíček první pomoci a místo, abychom ho nosili u sebe, tak ho uložíme k sousedovi do sejfu.

Již tato situace je dostatečným důvodem mluvit o Kocourkovu. Tuto akci posvětila vláda, údajně z důvodu úspory. Pravda, skladování u soukromé firmy, i když působí v bohatém (a pro nás tudíž drahém) Německu, nás může vycházet levněji (jestli to nebude tím, že státní zakázky jsou u nás výrazně předražovány?), ale pokud započteme další miliony za dopravu a nemožnost plné kontroly nad takovými rezervami, už je stává „výhodnost“ takové akce diskutabilní. A to se celé ani nemusí vyvíjet tak, jak je popsáno dále.

Nevím jak si stát firmu, které svěřil cca 80 milionů litrů nafty, prověřoval. Zřejmě nepříliš, protože firma po čase zkrachovala a dostala se do insolvence. Takže rázem česká rezerva ležela více než dva roky zablokovaná v zásobnících v Německu. V případě krize bychom mohli jen toužebně hledět k německým hranicím. Jednání protahovalo i tvrzení insolvenčního správce, že smlouva, kterou měla Česká republika s krachující firmou uzavřenu, nebyla podle platných německých zákonů. Pokud to nebyla jen zdržovací taktika (od správce), tak je to další obrovská „kocourkovština“ od našich státních úředníků, kteří tuto smlouvu vypracovali a podepsali. Udělat nekvalitní smlouvu ve věci tak důležité, svědčí o obrovském „šlendriánu“. To už snad nemůže být ani náhodou.

A aby nebylo všem absurditám v této kauze konec, přichází další. V loňském roce se začala rezervní nafta přivážet zpět do České republiky. S takovou slávou, jako by to ani nebyl náš majetek, který měl být již dávno na našem území, ale jako bychom ji vyhráli v tombole nebo objevili v dosud nenalezeném ložisku. Jásání nad „výborným obchodem a obrovskou úsporou“ však nemělo dlouhého trvání. Jednak je nafty méně, než by mělo být (a nikdo neví, kde se ztratila) a v posledních dnech navíc rozbory ukázaly, že i v tom málu co zbylo, je velké množství vody (a nikdo neví, kde se tam vzala). A všichni jen krčí rameny a smutně konstatují, že teda té nafty máme mnohem méně, než jsme si jí do Německa uložili. Nikdo za to, zdá se, nemůže a nikdo nebude za tuto „podařenou“ akci zřejmě hnán k odpovědnosti. No prostě Kocourkov.

Jestli jsou na tom stejně i ostatní komodity ze státních hmotných rezerv, tak teda „potěš koště“. Protože, jak se tak dívám kolem, nějaká ta krize možná opravdu přijde. A zastihne nás zcela nepřipravené. Bohužel.